Do Jabbova paláce vstoupíme příběhem A Boy and His Monster právě od Kevina J. Andersona. Dozvíme se zde, jak se rancor dostal do Jabbova vlastnictví, jak se stal Malakili jeho opatrovníkem a jak se nakonec nestalo, co se stát mohlo. Povídka má několik slabších míst, ale v zásadě není špatná.
Následuje Taster's Choice od Barbary Hambly, vyprávějící o Jabbově kuchaři jménem Porcellus - kdysi byl ve službách imperiálního moffa, obklopen noblesou, a tak ve svém současném postavení nesmírně trpí -, jeho životě na pokraji smrti a Jabbově paranoie (či oprávněné obezřetnosti?) co se otráveného jídla týče.
Akademik Beshské univerzity Melvosh Bloor, druhem Kalkal, se v That's Entertainment od Esther M. Friesner vypraví do Huttova paláce, aby sepsal pojednání vpravdě unikátní. Bohužel se dostane do rukou Oplzlíka (Salacious Crumb) a protože vůbec netuší, co od trpasličího monstra očekávat, visí jeho osud na vlásku. Docela dobré.
A Time to Mourn, a Time to Dance od Kathy Tyers nám předkládá příběh twi'lecké tanečnice Ooly, od chvíle, kdy se dostala na Tatooine, až po okamžik, kdy skončila v jámě s rancorem. Dozvíme se tak, že se v Mos Eisley setkala s Lukem Skywalkerem a že její smrt nebyla úplně zbytečná. Číst se to dá.
Hrdinou Let Us Prey od Mariny Fitch a Marka Budze je J'Quille, whiphidský strážce v paláci a zároveň agent lady Valarian, jehož úkolem je Jabbu usmrtit. Opět nejde o nic extraordinálního.
Sleight of Hand od Tima Zahna je kratičký příběh o pobytu Mary Jade v Jabbově paláci pod identitou tanečnice Ariky a o jejím neúspěšném pokusu zavraždit Luka Skywalkera. Velká část děje se promítá do comicsu Mara Jade: By the Emperor's Hand. Žádný velký přínos, ale máme zmapovaný další kousek Mařina života před Heir to the Empire.
And Then There Were Some od Williama F. Wu je příběh nesmírně hloupého Gamorreana Gartogga a jeho dvou přátel, s nimiž se ovšem seznámil až po jejich smrti. Lehké, svěží, vtipné.
Old Friends od Kennetha C. Flinta, tedy "Staří přátelé", jsou Ephant Mon a Jabba. Setkání s Lukem Skywalkerem ovšem Jabbova jediného opravdového přítele poněkud změní... Lehce nadprůměrný příběh, neznámo proč se mi docela líbil.
Goatgrass od Deborah Wheeler se zabývá Granem Ree-Yeesem, který je jednak věčně opilý a jednak jedním z mnoha, kteří plánují Jabbovu smrt. Průměrná povídka antologie.
Max Rebo - Ortolan, jehož jediným zájmem je jídlo -, zpěvačka Sy Snootles , Droopy McCool - podivný Kitonak, jehož pravé jméno je Snit - a původní vůdce kapely Evar Orbus jsou hrdiny povídky And the Band Played On od Johna Gregoryho Betancourta. Díky Special Edition, která kapelu poněkud pozměnila, tato povídka ztrácí na relevanci.
Bib Fortuna, jeho nelítostnost a krutost, jeho pletichy a plány, jeho spiknutí s b'omarrskými mnichy a jeho osud po Jabbově skonu - o tom je Of the Day's Annoyances od M. Shayna Bella. Docela dobré.
The Great God Quay od George Aleka Effingera, toť skvělá povídka. V její první části se seznámíme s Klatooinianem Baradou, který se stará o flotilu Jabbových repulsorových vozidel, a v druhé sledujeme pátrání Weequayů po vrahovi v paláci, které probíhá neskutečně bizarními metodami. Opravdu báječné.
A Bad Feeling od Judith a Garfielda Reeves-Stevensových je podprůměrné a zabývá se Eve-Ninedenine, zvrhlou droidkou demolující své mechanické souputníky. Příběh se započíná v Oblačném městě, odkud Ninedenine prchá po likvidaci čtvrtiny tamního počtu droidů, a posléze se přesouvá do Jabbova paláce, kde droidka stojí v čele Huttova komplementu droidů.
A Free Quarren in the Palace je docela dobrý počin Dava Wolvertona. Hrdinou je Tessek, Quarren a jeden z Jabbových pohůnků, který si přeje slizkého gangstera odstranit a zaujmout jeho místo. Jeho plány zhatí příchod Luka Skywalkera, a ač přežije zkázu Huttova výletního člunu, jeho osud dojde stejně nepříjemného naplnění jako Fortunův.
Tongue-tied od Daryla F. Malletta je krátký příběh o Bubovi, úkladném vrahovi, jehož všichni v paláci pokládají za nemyslící monstrum a který rovněž plánuje Jabbovu smrt. Doplňuje Goatgrass, což je asi tak vše, co o něm lze říci.
I když můj oblíbený Mike Stackpole staví Jennifer Roberson mezi své oblíbené psavce, její povídce Out of the Closet je těžké přijít na chuť. Je psána navlas stejným, mysteriózně-chaotickým stylem jako Soup's On z Tales from the Mos Eisley Cantina, s níž má ostatně společného hrdinu, anzatského asasina Dannika Jerrika, který tentokrát řádí v Jabbově paláci. Má něco do sebe, ale příliš nezaujala.
Shaara and the Sarlacc od Dan'la Denehy-Oakese je pěkná povídka, vlastně zpestřující vyprávění, které stráž na skiffu vypráví Fettovi cestou k propasti Carkoonu. Jde v něm o sestru strážce, zvrhlé císařské, štěstí v neštěstí a samozřejmě Sarlacca.
A Barve Like That od J. D. Montgomeryho je rovněž skvělý příběh. I tentokrát hraje jednu z hlavních rolí Sarlacc (který je zároveň jevištěm), jeho spoluhráčem je ovšem Boba Fett a tak budete jistě souhlasit, že výsledek hry je těžko určitelný. (Mohl bych také říct, že Fett je tráven v Sarlaccovi a ten si s ním mezitím povídá, ale neznělo by to tak dobře a navíc by to nebyla úplně pravda.) Dobré nápady, skvělá pointa.
Antologie je uzavřena příjemným a milým příběhem Skin Deep od A. C. Crispin. Jako jediný se celý odehrává už po Jabbově smrti a popisuje útěk askajianské tanečnice Yarny d'al' Gargan a záhadného strážce v helmě Doallyna z paláce. Při cestě do Mos Eisley přes poušť se mezi nimi zrodí přátelství a není to jediná nevšední věc, která se jim přihodí. Hodnotím jako jednu z nejlepších povídek antologie.
Klady a zápory: Druhá Andersonova antologie se drží ve víceméně (nu, spíše méně než více) stejně kvalitním duchu, jako předchozí i následující. Příběhy sice kolikrát nenabízejí nic výjimečného, na druhou stranu, obyčejný úsek života obyvatel paláce je poměrně dostačující, protože se alespoň dozvídáme jejich jména a minulost, která je k Huttovi přivedla. Kromě průměrných věcí se tu pak vyskytnou i skutečné perly, které odplaví občas se dostavivší znuděnost a nezájem.Všechny povídky jsou až neskutečně propleteny, děj jedné ovlivňuje druhou, následky třetí doznívají ve čtvrté a šestá začala vlastně uprostřed páté (obrazně řečeno, samozřejmě), což na jednu stranu tvoří z knihy román o nespočtu postav, na stranu druhou však poměrně roztříštěný obraz. Román o nespočtu postav se nemusí číst úplně dobře a některá povídka vám nemusí být úplně srozumitelná, pokud zapomenete, co se přihodilo v předchozí. Děje navíc mnohdy probíhají simultánně, což na orientaci nepřidá (téměř veškerý děj antologie probíhá během oněch osudných dnů, kdy do Huttova paláce zavítal Luke Skywalker). Přesto je velká soudržnost jednotlivých příběhů příjemným prvkem.
Zajímavé je, že ani jedna z povídek se nezabývá Jabbou samotným - ve všech vystupuje pouze jako vedlejší postava.
Shrnutí: Tales from Jabba's Palace určitě nejsou knihou, kterou by bylo možno ověnčit superlativy. Přesto obsahuje několik povídek, které si superlativy naopak zaslouží, a jelikož se celá antologie těsně dotýká šesté epizody, může si ji přečíst opravdu každý.Není to zářivý klenot, ale není to špatné.
Recenze pro web CSWU/World of Novels vznikla na základě četby amerického originálu v době jeho vydání. Na CSWL zveřejněno se souhlasem autora.
Ti jej provedli po sídle a zasvětili do taje jeho nové práce. Bude se starat o monstrum, jehož původ a název sice nikdo zdejší nezná, ale všichni jsou si jisti, že svému budoucímu majiteli udělá velkou radost. Ostatně jaký lepší dárek k narozeninám by si mohl Jabba přát?
Malakili, znenadání nadšen že má tu čest starat se o takto unikátní zvířátko, se s radostí chopí svých nabytých povinností a začne si s monstrem budovat vřelý vztah. Bohužel časem sezná, že Jabba není jen tak ledajaký principál a jeho palác není ani tak cirkem jako spíše amfiteátrem.
Chlapec a jeho monstrum je úvodní povídkou antologie příběhů z Jabbova paláce. Názvem přímo odkazuje na postapokalyptickou novelu Chlapec a jeho pes (1969), která pojednává o velice nevšedním vztahu mladého kluka Vica a psa Blooda - ne není to žádná bestialita ala mezidruhový sex, ale spát vám to také nedá, zvláště pokud jste žena. Ačkoli lze mezi díly nalézt hned několik paralel, jde ve větší míře jen o inspiraci, nikoliv vyloženou alegorii. Co ovšem plně platí pro oba kusy - a není zcela zřejmé na první pohled, je fakt, že opravdu nejsou určeny dětem.
Příběh chovatele rancora začíná zhruba okolo Nové naděje a postupně se line až k Návratu Jediho. Za tu dobu k sobě Malakili se svým mazlíčkem přilnou a stejně tak si je zamiluje i čtenář. Dokonce do té míry, až mu to zcela změní pohled na filmovou scénu, ve které Luke zmizí propadlem před Jabbovým pódiem. Když vezmu v potaz, že celá povídka je založena čistě na výrazu krotitele po smrti rancora, nemohu než uznat, jak neuvěřitelně skvěle si autor při psaní vedl.
Jako ve všem, co Anderson kdy napsal, i zde se snažil na 150% a využil doslova vše, co je na Tatooine k mání. Kromě toho použil i reálie z předchozí antologie z Mos Eisleyské kantýny a sourcebooků od West End Games. Kevin zkrátka není troškař. Naštěstí mu ale specifika knihy nedovolila se rozepsat naplno, a tak byl tentokrát nucen se držet při zemi a neexperimentovat. Světe div se, pomohlo to!
Jen málokterému dílu, z těch co mám za sebou, se podařilo tak bezchybně vystihnout Hvězdné války. Vykreslit Tatooine, jeho obyvatele a život v Jabbově paláci přesně tak, jak to udělala stará trilogie. Podat skvělý příběh, představit perfektní hlavní postavu a k tomu navíc ještě vzít za srdce.
Celý jeden bod hodnocení tvoří výjev, kde Malakili spolu s rancorem svačí a který považuji za geniální. Ano, použil jsem slovo geniální ve spojitosti a dílem Andersona. Chlapec a jeho monstrum je bezesporu tím nejlepším, co jsem od Kevina četl. Je pro mě jakýmsi vykoupením tohoto autora a jedním z důvodů, proč mu odpustit i ten Drtič sluncí. Jsem jednoduše nadšen.
Vytknul bych snad jediné - absenci rancorova jména. Člověk by čekal, že když má Malakili svého mazlíčka tak rád, tak jej pojmenuje, ale nestalo se tak. Ono je to na druhou stranu ale možná dobře. Zvířátkům, co jdou na porážku - a my víme, že tak skončí, by se jména dávat neměla.
Ačkoli se hodnocení může zdát neférové vůči ostatním příspěvkům antologie, které mají obvykle na vyjádření pouze poloviční délku, nemohu si pomoci a uděluji chovateli rancorů nejvyšší počet. Za svoji dokonalost si to plně zaslouží.
Porcellus tak žil v neustálém strachu a vše co dělal, přizpůsobil jedinému cíli - nestát se sám položkou na jídelním menu a neposloužit rancorovi ve sklepení jako jednohubka. Osud mu však znovu nepřál a přes veškerou snahu na něj padlo podezření z fierfeku.
Ochutnávačovu volbu jsem začal číst čistě z euforie, kterou ve mně vyvolala předchozí povídka Chlapec a jeho monstrum. Původně jsem se do ní pouštět nehodlal - jedno po druhém, nejdřív napiš recenzi, říkal jsem si, ale nedalo mi to. Možná za to tedy mohla Andersonem vysoce nastavená laťka, možná slepé přehnané očekávání, ať tak či onak, příběh od Barbary Hambly mé nadšení zmrazil jako vytvrzený karbonit Hana Sola.
Kdybych měl toto dílo shrnout jedním slovem, bylo by to anglické the mess. V češtině bych se nebál jej přirovnat k dortu, který vařili kočička s pejskem. Výživný by byl stejně, jen asi ne tak vzhledný.
Barbara se pokusila propojit co největší počet povídek antologie, podobně jako Wu v příběhu Gartogga, ovšem počínala si přitom tak neobratně, že vznikl nesourodý mišmaš s nepřirozeně skákající dějovou linkou a pasážemi, které jen papouškují vybrané části ostatních příběhů a klíčové scény z Epizody VI. Vedla si dokonce tak špatně, že zapomněla i na to nejdůležitější - psát o vlastním hrdinovy.
O Porcellusovi se nám prakticky dostane jen strohých informací – stejných jaké jsou zmíněny v úvodu této recenze. Navrch Barbara ještě přidala nepříliš důvěryhodnou sondu do kuchařova charakteru, prostřednictvím které čtenáře nutí uvěřit, že tento strašpytel s rancorovým drápem pod krkem, hrdinně pomáhá Hanovi a Chewiemu v kobkách paláce přežít tím, že jim pašuje gáblík. Nic víc.
Ale abych jen nenadával, musím uznat, že dva-tři vtípky se povedly. Autorka také překvapila svojí kreativitou, co se vymýšlení pokrmů týče. Za zdařilý se dá označit i závěrečný zvrat.
Největším plusem povídky je pak představení neologismu z huttštiny - fierfek, následně hojně používaného napříč universem (obzvláště v knihách Karen Travissové). Jeho překlad vám ale poskytnout nemohu, zbavil bych tím povídku toho jediného, kvůli čemu stojí za to si ji přečíst.
Sečteno a podtrženo - Ochutnávačova volba se nepovedla. Spisovatelka měla možná dobré úmysly, ale v porovnání s ostatními spoluautory, je nedovedla převést do reality. Doporučuji jednou vstřebat, udělat si čárku a pak rychle zapomenout.
Dodatek: Ačkoli mi nepřišlo správné, že se terminus technicus "Jidášovo okno" objevil v textu Hvězdných válek, musím Barbaře poděkovat, že mě s ním seznámila. Schválně si zkuste uhodnout, co by to tak mohlo být. Pro googlisty napovím: V češtině jej nenajdete.Timothy Zahn to má u mě těžké. Z jeho tvorby vím, že má navíc, takže když napíše něco, co by u jiného obstálo na průměr, u něj to dopadá zklamáním.
Dobrá polovina povídky je jen převyprávění děje z Epizody VI z pohledu pasivní Mary. Zbytek popisuje její příchod do Jabbova paláce a odchod z něj, přičemž nelze tvrdit, že by se jednalo o nějak zvlášť záživné čtení.
Pokud jste navíc četli komiks Císařovou rukou, který vyšel tři roky po antologii a u nás v rámci omnibusu Stíny Impéria, znáte děj celý. To samozřejmě ale vytýkat nelze.
Co vyčíst lze, je pocit přílišné alternativnosti. Mara je do děje zasazena násilně a na rozdíl od jiných postav antologie, je to znát. Scéna, ve které pozoruje Luka bojujícího s rancorem, je nepřirozená a těžko se akceptuje.
Zarazí i Mařina dedukce, kam Luke ukryl světelný meč, protože popírá její překvapenou reakci na skrýš v R2 v Dědici Impéria.
Co je však pro mě nejzásadnější, je pocit, jakoby povídka do antologie nepatřila. Místo je správné, čas také, ale celek působí cize. Zahn přichází s postavou, která je čistě produktem rozšířeného univerza a ať se snažím sebevíc, v Epizodě VI ji prostě nevidím. Neříkám, že ji neakceptuji, či nevitám, jen do antologie, která se z 90% soustředí na charaktery viděné na plátně, tak nějak nepasuje.
Hrdinou není sebestředný a hloupý padouch, ale chytrá charismatická agentka. Hlavním záporákem není Jabba, ale císař a příběh není spjatý s dějem ostatnich povídek, ale stojí zcela samostatně.
Pokud jste tedy ještě nečetli výše zmíněný komiks, pak vás povídka má čím překvapit. V opačném případě ji nejspíš pouze protrpíte a ve stínu jiných Zahnových děl rychle zapomenete.
V centru dění je gamorrean Gartogg. Když už jsem byl v samém úvodu tak pěkně nekorektní, proč v tom nepokračovat - Gartogg je retard. Rasa gamorreanů sama o sobě neprodukuje zrovna génie, ale inteligence, kterou je obdařen Gartogg, se vymyká i jejím standardům.
Svojí hloupostí je ostatním pro smích, a protože se s ním nikdo nebaví, je velmi osamělý. Ze všeho nejvíce si přeje, aby jej uznávali alespoň jemu vlastní - kolegové z gamorreanské partičky strážných. Jenže aby toho docílil, musí udělat něco úctyhodného, což s IQ houpacího nerfa dost dobře nejde.
Potlouká se tedy po paláci a doufá v zázrak. Jde sice svému štěstí naproti, ale je tak hloupý, že by nepoznal terno, ani kdyby jej udeřilo přímo do rypáku.
Povídka stojí na třech pilířích: Parádnímu humoru plynoucímu z omezenosti hlavního hrdiny. Zápletce inspirované již jmenovanou knihou od Aghaty Christie a snaze vytvořit lepidlo, které pevně spojí a prováže všechny příběhy antologie. První dvě fungují skvěle. Třetí trošku dře a trpí v pasážích mezi jednotlivými událostmi. Být povídka delší, už by to asi vadilo.
Styl psaní je sice jednodušší, první odstavec jsem si dokonce říkal: A jéje, to je jak od desetiletého, ale pak se děj rozběhl, pochopil jsem, že půjde hlavně o zábavu a už to bylo dobré. Humor fungoval o poznání lépe než v příběhu weequeyů a onu myšlenku a způsob stmelení antologie musím ocenit, výsledné hodnocení je tedy vysoké.
Nic ale není takové, jaké si to vysníme, a škola života je nelítostná. Zavede Ephona na scestí a udělá z něj žoldáka, lupiče a nakonec agenta ve službách Jabby.
Mon v Huttově organizaci stráví mnoho let, během kterých projevuje svému šéfovi neochvějnou loajalitu. Až si někteří členové podsvětí kladou otázku, co za ní vlastně stojí. Jako zručný agent s velkým množstvím užitečných kontaktů a informací, má na trhu vysokou cenu, není proto divu, že se o jeho služby zajímají i jiní...
Příběh skutečného sloního muže (Elephant man / Ephant Mon) se o dílo F. Trevese a A. Montaga nijak neopírá. Kromě jména je jedinou paralelou malá pasáž, ve které se dva baroví hulváti hrdinovy posmívají kvůli nevšednímu vzhledu. Daleko více jsem z povídky cítil Kmotra, kde Mon představuje zabijáka Luca Brase a Jabba samotného kmotra.
Mafiánsky působí i styl, kterým je příběh vyprávěný. Autor Kenneth C. Flint zvolil pro hvězdné války nevšední "Ich firmu", čímž z povídky vytvořil jakousi Ephantovu výpověď, kterou navíc opepřil slangem a lehce depresivní atmosférou.
Provázanost nejen s ostatními povídkami antologie, ale i předchozí sbírkou příběhů z Mos Eisleyské kantýny dopadla na výbornou. V kontrastu s jinými autory Kenneth nepapouškuje scénář Návratu Jediho a pouze na něj odkazuje, což mu dává prostor na devatenácti stranách rozjet už trošku komplexnější záležitost.
Z jinak dvourozměrných postav se stávají trojrozměrné a mnohem uvěřitelnější. I samotný Jabba ukáže svoji světlou stranu a nedrží se pouze své úchylné bezcitné předlohy. Navíc v antologii to bylo poprvé, co mi na postavě skutečně záleželo a vzhledem k tomu, jak většina jejích hrdinů končí, jsem se o ni i bál.
Když o tom tak přemýšlím, nemám moc co vytknout a s radostí uděluji na krátkou povídku vysoké hodnocení.
Lehkost a krása psaní autorky Deborah Wheelerové (dnes už Rossové) se střetla s pomíjivostí a zbytečností a vznikl tak příběh o granovy Ree-Yeesovi, plný kreativních nápadů, jehož existence nehraje absolutně žádnou roli.
Ree-Yees je okrajová postava, ostatně jako většina těch, které v antologii vystupují. Na rozdíl od jiných ale jeho příběh nedokáže zaujmout. Autorka jakoby vsadila všechny karty na vykreslení okolního světa a hlavního hrdinu za ony perfektní kulisy upozadila.
Hned na začátku se dozvídáme, že se Ree zaprodal Impériu a výměnou za zabití Jabby, mu je slíben čistý trestní rejstřík a možnost návratu na Kinyen. K žádné akci ale nedojde. Zjistíme, že je vášnivým sázkařem a rád švidnluje, ale hrát jej nevidíme. Víme, že je alkoholik a rváč, ale do žádné potyčky se nepustí. Jakoby vše, co Ree-Yeese charakterizuje, stálo tak akorát za mávnutí rukou. Jakoby byl zrnkem písku v dunovém moři. Což je, ale proč o něm tedy psát?
Naproti tomu je ono písečné moře popsáno do detailu. Dozvídáme se o nových živočišných druzích, o způsobech pašování dokonce i uvnitř pašerácké organizace, o tom, co má Jabba rád na talíři, kolik prsou mají granské ženy, jak se jemnuje matka granských bohů atd.
Komu stačí pestrost galaxie, bude spokojen, kdo bude hledat i smysl, ztracen.
Čte se to dobře a epizodu VI to nijak neruší.
Kreativitu, co se hvězdných válek týče, Rossové upřít nelze. Snad až na závěrečný zvrat, který je rozhodně přes čáru... A zbytečný.
Potěší malé pomrknutí v podobě nenápadného odkazu na agenta 007.
Vše má perfektně promyšlené, ví o každém smítku, co se v paláci pohne a je trpělivý. Má způsoby, jak svých toužených cílů dosáhnout, ale nehodlá se strhat. Pokud udělá někdo špinavou práci za něj, nevidí v tom problém. Na výsledku to pro něj nic nemění, koneckonců on je tím, kdo je u kormidla a z potyček v podpalubí může jen těžit. Nebo si to alespoň myslí...
Kromě Biba hrají velkou roli v příběhu b'omaarrští mnichové. Sekta osvícených, kteří se rozhodli zbavit se svých těl velmi svérázným způsobem, aby je jejich fyzické potřeby nadále nerušily při rozjímání. Svojí přítomností přináší do popisovaných událostí až hororové prvky a značně přispívají k celkové originalitě povídky.
Do Bibova příběhu jsem se pustil z celé antologie jako první, právě kvůli mnichům - poprvé jsem o nich a jejich fylozofii slyšel v rozhlasové hře Vojákem pro Impérium s Kylem Katarnem v hlavní roli, a nemohl jsem se dočkat dalších informací. Dostal jsem je a byl nadmíru spokojený.
Povídka trpí, podobně jako ostatní, repetitivností v bodě, kdy dojde na popisování příchodu Luka do paláce. Jinak se čte perfektně. Je napínavá od začátku do konce a potěší skvělým vyvrcholením.
Jediným zádrhelem, pokud si odmyslím ty, které se týkají všech příběhů napříč antologií, je způsob jakým Bell nechal přežívat lidské tělo bez mozku. Kdyby do těla dal vpravit kus nějaké života podpůrné technologie, bylo by to uvěřitelnější. Pouhé ponechání mozkového kmene se zdálo být přinejmenším nedomyšlené.
Zbytek, i se všemi intrikami, byl koherentní a perfektně seděl na Epizodu VI.
EV-9D9 našla smysl svého bytí v bolesti. Ovšem ne v té povrchní, jakou pociťují osoby z masa a kostí, její zálibou se stalo utrpení z nelogična. Hudbou pro její senzory byly nářky jiných mechanoidů, které opakovaně přiváděla na pokraj destrukce a nutila je, aby se vyrovnávaly se stavy, na jaké bylo jejich programování krátké. Neustále se v mučení zdokonalovala - jak softwarově tak hardwarově. Učinila z neštěstí jiných umění. Takové, pro které bohužel kromě ní, neměl nikdo další pochopení. Čas od času byla tedy nucena své působiště opustit a vydat se jinam, a právě v Jabbově paláci našla útočiště, o jakém se jí předtím ani nesnilo. V místě tak zvrhlém, kde pořádek byl považován za zbytečnost a život běžného droida se počítal na dny, měla pole působnosti bez hranic.
Nic není však tak dokonalé, jak se na první pohled zdá. Co se zprvu zdálo rájem, se rychle proměnilo v past, když EV-9D9 spatřila svého bývalého majitele – barona správce Landa Calrissiana. Nemohla být náhoda, že se objevil právě zde, a protože jejich poslední shledání nebylo zrovna přátelské, nastal čas pro krizový plán.
Na to, že se povídka jmenuje Špatný pocit, jsem z ní zklamaný rozhodně nebyl. Její originalita, alespoň co se Příběhů z Jabbova paláce týče, mě nadchla. Za naprosto perfektní považuji způsob, jakým je vyprávění pojato. Vše se odehrává z pohledu droida, jde se do detailů a události a objekty jsou popisovány skrze robotí metafory (kupříkladu na lidské ostatky je poukazováno jako kusy zvápenatělé živočišné vnitřní podpěry). Za myšlenku textu lze s jistou dávkou schovívavosti označit pokus o odpověď na otázku, co by se stalo, kdyby měl droid dostatečnou inteligenční kapacitu, vybavení a prostor k tomu, aby se mohl seberealizovat. Inu, stal by se člověkem. V tomhle případě navíc s extrémní úchylkou. Po vzoru Descartovy filozofie si EV-9D9 ospravedlňuje své činy a nadřazenost nad ostatními tím, že pokud může způsobovat bolest, pak přeci je a to ji činí jedinečnou. A kromě toho, experimenty prostě miluje.
Zvrácené motivace hrdinky jsou sami o sobě velkým kladem. Nejen tím, jak jsou popsány, ale už svojí podstatou. EV-9D9 je s Jabbou jakožto pánem nadmíru spokojena a nechce jej zabít, což je opět vítaná změna a plus. Ačkoli si je velmi dobře vědoma, kolik lidí po pánu domu jde, nezajímá se o ně a jejich pletichy, soustředí se čistě na své hrátky. Koneckonců nevěří, že by někdo z nich mohl reálně Jabbu ohrozit - pokusy o jeho svržení jsou totiž na děním pořádku a ty současné se od minulých v ničem neliší. Místo toho EV-9D9 sleduje cvrkot v paláci z jiného úhlu. Vyhledává způsoby, jak se dostat k novým obětem, analyzuje potencionální nebezpečí, která by ji mohla odhalit a především se zdokonaluje ve svém umění.
Pokud mluvím o dění v paláci, nemohu nevzpomenout, jak skvěle je provázáno s tím, jež se odehrává v šesté epizodě. Osobou, která příběh pojí s filmem, je Lando Calrissian, což je další významné plus za originalitu. Právě na jeho Oblačném městě EV-9D9 svojí cestu povídkou začíná a činí tak velkolepě – zběsilým úprkem z místa činu. Při čtení této pasáže jsem se nedokázal ubránit myšlence, jak by bylo skvělé, kdyby vzniklo i něco jako Příběhy z Oblačného města. Nestalo se tak a asi ani nestane, ale nevadí, navíc onu lokalitu si lze projít ve hře Jedi Outcast a to je také pěkný zážitek.
Další poměrně důležitou postavou pro příběh je droid Wuntoo Forcee Forwun, respektive 12-4C-41 (Ten, který myslí dopředu za druhého). Jeho rolí se ale zabývat nechci, to bych prozradil příliš, upozorním však na jistou perličku. Jméno robota je přímou referencí na sci-fi román Huga Gernsbacka Ralph 124C 41+, který vyšel roku 1911. Gernsback je jedním z pomyslných otců sci-fi žánru a právě po něm se jmenuje ona cena Hugo, kterou se pyšní Timothy Zahn.
Forma je tedy na výbornou. Ovšem s vlastním obsahem je to už horší. Na nadprůměrně dlouhou povídku se toho čtenář zas až tolik nedozví a text se spíš soustředí na šílené hrdinčiny praktiky než na příběh jako takový. Za vše mluví závěr, který je sice překvapivý, ale za cenu toho, že skutečně přichází z čista jasna a jakoby s tím, co se dělo po 20 stran nazpět, vůbec nesouvisel. Zapadá to do sebe, to ano, ale zavání to zásahem shůry místo přirozeným vyústěním povídky. Být Yuuzhan Vong, asi dílo docením více, toho sladkého droidího utrpení bylo vážně dost, ale jako prachobyčejný člověk bohužel na vyšší hodnocení myslet nemohu.
Na seznamu má jen jediný úkol, zajistit, aby se Jabbova bárka v plné síle mohla vydat k sarlaccově jámě. Vše by šlo snadno, kdyby Tatooine nebyla zapadlá planeta, kde místní musí slovo zásobování hledat ve slovníku a náhradní díly se tak shání na smetišti.
Jakoby toho nebylo málo, v huttově kriminální organizaci se schyluje k převratu a porůznu se začínají objevovat mrtvá těla.
Všímají si toho i členové palácové ostrahy - weequayové, kteří se pod váhou závažnosti neobvyklého množství vražd pouští do vyšetřování. Nutno dodat v rámci jejich duševních schopností.
Příběh lze shrnout jedním slovem - taškařice. Je prosťounký, až dětský, čemuž odpovídá nejen sloh, ale i použitá slovní zasoba. Celý je postavený na takzvané magické kouli "osmičce", americké hračce se kterou když zatřesete, odpoví vám na jakoukoli otázku. Zbytek, včetně postavy Barady, je jen vata.
Povídku jsem si vybral jako druhou z antologie, protože jsem od autora G.A. Effingera nikdy nic nečetl a byl jsem zvědavý, jak se se světem hvězdných válek popasuje. Inu, na Epizodu VI to sedí bezproblému. Nicméně z dnešního pohledu rozšířeného univerza bychom už nějakou tu chybku našli. Kupřikladu Sora Bulk vypadá v porovnání se zdejšími verzemi weequayů jako Albert Einstein.
Jednalo se o odpočinkové čtení. Hard-core fanouškům, kteří si moc nepotrpí na výstřelky a parodie se to nejspíš líbit nebude, ale ostatní se alespoň pobaví.
S hodnocením to sice nesouvisí, každopádně smutné pro mě bylo zjištění, že ačkoli se jedná o povídky, z textu vyplývá, že na sebe navazují a asi by bylo moudřejší antologii číst od začátku - jako klasikou knihu, misto vybírání si...
Tím ovšem výhody Bubova vzezření končily. Byl uvězněn v těle, jež neumožňovalo bránit se bytostem, co se mu posmívaly a zneužívaly jej pro své vlastní podlé plány, jako například gran Ree-Yees. Nejhorší však bylo, že nemohl mluvit. Na rozdíl od jiných inteligentních tvorů byl odsouzen strávit svůj poměrně dlouhý život v němotě. V útrobách paláce ale nalezl něco, co by mohlo jeho problém vyřešit…
Pokud nepočítáme epilog, je Oněmnělý nejkratší povídkou antologie. Na pouhých šesti stranách dokázal Daryl F. Mallet představit parádní postavu, o které snad nikdo před tím jako o postavě ani nedokázal uvažovat. Poodkryl další tajemství b'omaarrských mnichů a dokonce vtipnou formou vysvětlil jednu ze záhad předešlé povídky (Mnohoštět).
Nedokáži si ale odpustit výtku stran nedomyšlení nebo spíše nedovysvětleni Bubovy historie. Kupříkladu jeho motiv zabít Jabbu je sice odhalen, ale stroze a nijak zvlášť přesvědčivě. Neseděl mi ani zmíněný zvrat, vysvětlující jistou událost v příběhu Ree-Yeese, protože do značné míry popíral, co se z pohledu grana stalo. Nezbývá než konstatovat, že k tomu došlo kvůli Ree-Yeesově opilosti a proto si danou věc nepamatoval.
Jako jedna z mála, má povídka šťastný konec, samo sebou míněno pro kriminálníky a podvratné živly. Čte se jedním dechem a dokáže zaujmout.
Prosím? Ne, Shaara není strážná, nýbrž sestra onoho skiffového strážce zmíněného v názvu povídky. Vlastně když o tom teď mluvíte, pane Williame, uvědomuji si, že ani nevím, zda je strážcem - tedy vypravěčem díla - muž nebo žena. Nechci Vás ale obtěžovat detaily. Cesta do Prahy je krátká... Že Vás to zajímá? Dobrá tedy.
Kde jen začít? Celé je to o zabíjení času. Znáte to, jedete si takhle na popravu, těšíte se, ale čím více jste nadšen, tím pomaleji cesta ubíhá. Tak si ji krátíte klábosením se spolucestujícím. No, klábosením, o dialog se moc nejedná, protože ten vedle vás nezavře pusu a nepustí vás ke slovu. Však víte, o čem mluvím, že pane Williame. Hrůza. No, to je jedno.
Právě v takové situaci je v povídce Boba Fett. Drandí si to k Velké jámě Carkoona a mezitím chtě nechtě vstřebává příhodu o mladičké tanečnici, chlípných šesti imperiálních vojácích a příšeře z dunového moře.
Jak mladičké? To je skvělá otázka, pane Williame. Tuším, že jí bylo patnáct. A - vidím, že to u vás vzbudilo zájem. Inu, ve stormtrooperech také. Co když Vám ještě prozradím, že měla těsný kostýmek droida? Ach tak, ne takový zájem, jen to ve Hvězdných válkách považujete za nevšední. Rozumím, máte pravdu, něco na tom bude.
Zprvu se zdá, že půjde o klasický příběh bezbranné dívky, utíkající před násilníky, kterou nakonec zachrání švarný tříoký jinoch - jsme přece ve sci-fi pohádce. Ovšem není tomu tak. Na hrdinství sice dojde, dokonce hned dvoje, ale rozhodně ne takové, jaké byste čekal. Takže paráda.
Tím ale originalita povídky nekončí. Od začátku do konce se totiž jedná o jeden jediný monolog. Pár kousků s "Ich formou" bychom ve Hvězdných válkách našli, ale nevím o žádné až takhle čisté, ve které by se neobjevil alespoň kratičký vstup ze strany autora. A funguje to.
Nešvary sdílené povídkami antologie, ptáte se, pane Williame? Musím říct, a rád, že minimální. V příběhu skiffového strážce se nepřevypravuje nic z Návratu Jediho a hlavní hrdina nespřádá plány na smrt Jabby Hutta. Což je vážně úleva. Snad jen ta trvající dvojrozměrnost postav trošku kazí celkový dojem. Ptám se však, jaké literární zázraky chcete čekat od sedmi stran textu?
Oh, už budeme vystupovat. To to uteklo. Než si vezmete kabát, ještě dodám, že se mi moc líbilo, jak Danehy-Oakes do příběhu zakomponoval jistou kličku, díky které připravil půdu pro následující povídku s Bobou Fettem. Zároveň tím mrkl na čtenáře a naznačil, že ne vše, co se stalo ve filmu, muselo být až tak fatální, jak se na první pohled zdálo.
Jak jsem říkal, překvapivě dobrý příběh. Tak vystupovat. Prima pokec. Rád jsem Vás viděl a hezký den, pane Williame.
Ač se znají jen od vidění, racionalita a nutnost jednat ihned, vedou tanečnici a lovce k uzavření dohody o vzájemné pomoci, která jim oběma zvýší šanci v nastalém chaosu přežít a zároveň si udržet čerstvě znovunabytou volnost.
Utéci z paláce je však jen prvním krokem ke skutečné svobodě, za oněmi zdmi kdysi b‘omarrského chrámu totiž zeje nekonečná pustina plná mnohých nebezpečenství, včetně toho, před kterým se jen tak neskryjí – žáru dvou tatooinských sluncí.
Na rozdíl od ostatních povídek Povrchnost začíná až po událostech u sarlaccovy jámy. V žádném místě tedy neprotíná příběhovou linii viděnou v Návratu Jediho a celý text vlastně primárně staví na událostech popsaných právě v oněch předešlých povídkách. Přesto čtenáře ale autorka o provázanost s filmem neochudila a hrstku nenápadných odkazů do textu zakomponovala. Gró je však skutečně originální, kdy se v první části povídky dá hovořit o povedeném propletení se zbytkem antologie. Obzvláště to platí pro příběh Tesseka, který byl ve sdíleném časovém období popsán dosti stroze a právě zde se mu teprve dostává na detailu.
Druhá část povídky, ve které se hrdinové snaží dostat rozbitým landspeederem do 2500km vzdáleného Mos Eisley, je věnována budováním vztahu Yarny a Doallyna. Dává nahlédnout do jejich životních příběhů a dokresluje jejich charaktery. Přesně ve chvíli, kdy putování pouští začne nudit, přichází na řadu akce a rozuzlení.
Kromě perfektního psaní, musím autorce pochválit smysl pro detail a snahu o rozšíření lore. Obě náhodné postavy z filmu, ke kterým se jala vytvořit pozadí, uchopila perfektně a vše co pro ně vymyslela, bylo později použito dále.
Mám rád Zahna a na Karpyshyna nedám dopustit, ale nemohu si pomoci, Crispinová pro mě stále je nejlepším autorem, který kdy do světa Legends přispíval. Povrchnosti nic nechybí a jediné, co mě napadá, že by se dalo vytknout, je snad menší předvídatelnost. I ta ovšem do poslední chvíle čtení nebyla jistotou, protože se povídka neštítila ani takových témat, jakými jsou zabití dítěte či pokus o znásilnění, takže to vlastně nakonec mohlo dopadnout jakkoli.
Příběh Yarny a Doallyna krásně uzavírá antologii historek z Jabbova paláce, a kdo knihou projde tak, jak se má, tedy postupně povídku za povídkou od první strany, bude mít tu radost číst její nejpovedenější část právě na závěr a takové loučení, je vždy nejlepší.